Chemokin

Chemokiny, někdy označované také jako chemotaktické cytokiny, představují skupinu malých cytokinů s chemotaktickým účinkem, jejichž hlavní funkcí je regulace migrace buněk. Jedná se o nízkomolekulární (8-12 kDa), strukturně velmi konzervované peptidy, které jsou klasifikovány podle společných strukturních charakteristik a přítomnosti cysteinových zbytků v konzervovaných oblastech do čtyř skupin: CC, CXC, CX3C a C chemokiny.^[1] Tyto čtyři skupiny chemokinů se odlišují nejen strukturně, ale i funkčně. Chemokiny se vyskytují u všech obratlovců, u člověka je v současné době známo přibližně 50 chemokinů a přes 20 chemokinových receptorů.^[2][3]

Název chemokinů a jejich receptorů se skládá z názvu rodiny, který je doplněn o písmeno "L" (ligand) nebo "R" (receptor) a pořadového čísla. Většina chemokinů má také další označení, která jsou odvozená od jejich funkce.^[4]

Chemokiny jsou produkovány v zánětlivých, ale i v homeostatických procesech. Zánětlivé chemokiny jsou vyvolávány během imunitní odpovědi a regulují přísun imunitních buněk do místa infekce, zatímco homeostatické chemokiny se podílejí na regulaci migrace buněk při normálních procesech údržby a vývoje ve tkáních. Jsou sekretovány jak buňkami imunitního systému, tak i buňkami dalších tkání organismu.^[5][6]

Chemokiny plní své biologické funkce prostřednictvím vazby na specifické receptory. Jedná se o receptory asociované s trimerními G-proteiny na povrchu cílových buněk. Většina receptorů rozpoznává několik různých chemokinů a jeden chemokin se může vázat na několik receptorů . Navázání chemokinu na receptor způsobuje změny v adhezi a pohyblivosti leukocytů a jejich chemotaktické nasměrování do poškozených tkání.^[7]